Rozkazovací způsob v quenijštině

17.08.2010 [09:12], Quen, Gramatika, komentováno 0×

1. Jednoduchý imperativ

V tomto případě se rozkazovací způsob vyjádří koncovkou slovesa, celý výraz sestává z jediného slova. Nejčastěji uváděným příkladem je asi heca „vypadni, kliď se“ [WJ]. To není regulérní sloveso, je to jen kořen (HEK) s imperativní koncovkou, hotové quenijské sloveso od tohoto kořene zní hehta-. Podobně bylo utvořeno ela „hle“, což také není plnohodnotné quenijské sloveso.

Proto se často říká, že tento rozkazovací způsob je archaický a dochoval se jen v jakýchsi ustálených tvarech. Novější zdroje však mají tři další příklady, kdy je koncovkou utvořen imperativ známých sloves: cena, tira „podívej se“ [VT47], hara „zůstaň“ [PE17]. Proto bych jednoduchý imperativ určitě nezavrhoval.

Pak je tady ještě ávatyara [VT43], ale to se bude rozebírat v dalším oddíle, neboť je to s největší pravděpodobností stažený tvar složeného imperativu *a avatyara.

Pravidlo pro jeho tvoření lze popsat takto: ke slovesnému kmeni se připojí koncovka -a, přičemž kořenová samohláska se neprodlužuje. Imperativní tvar se tedy odlišuje od přítomného času i aoristu.

mat- „jíst“ — mata „jez“ (matë, máta „jí“)
tul- „přijít“ — tula „přijď“ (tulë, túla „přichází“)

Vše, co bylo zatím řečeno, se ale týká sloves základních. Jak by to bylo se slovesy odvozenými? Těžko říct. U většiny z nich nelze kořenovou samohlásku prodloužit, takže by se rozkazovací způsob shodoval s oznamovacím (indikativem), a to buď s aoristem, nebo přítomným časem — podle toho, jak bychom se zachovali ke koncovce (aa > ëa, nebo ponechat jen jedno a). Proto si myslím, že jednoduchý imperativ je lépe používat jen u základních sloves.

V jednoduchých větách, kterými se přímo na někoho obracíme, nemůže snad ani u odvozených slov dojít k nedorozumění. Když se řekne například anta nin apsa, iquin, je snad dostatečně jasné, co se tím myslí. :)

2. Složený imperativ

Složený znamená, že se skládá ze dvou slov: částice a či á a slovesa. Doloženo je např.

á hyamë rámen „pros za nás“ [VT43]
a laita te „chvalte je“ [LotR]

Příklady ukazují, že při takovémto tvoření rozkazovacího způsobu se použije sloveso v krátkém infinitivu, shodným s aoristem. Nemá imperativní koncovku — ta je vyjádřena už částicí.

Existují však i příklady, z nichž toto nevyplývá. Třeba á vala Manwë [WJ]. Někteří jazykovědci, následujíce výše uvedené schéma, usuzují, že vala skutečně je infinitiv, že je to odvozené sloveso, kmen *vala-. Ovšem může to také být případ, kdy imperativní morfém je přítomen zároveň jako částice i jako koncovka. To nejspíše ukazuje i slovo ávatyara „odpusť“ [VT43], které lze srovnat s doloženým aoristem emmë avatyarir „my odpouštíme“. Kmen je evidentně avatyar-, takže dlouhá samohláska na začátku bude zřejmě výsledkem sloučení s částicí a a koncové a opět koncovka rozkazovacího způsobu.

Poznámka: částice a použitá před podstatným jménem vyjadřuje vokativ (český 5. pád): a Eruion „synu Boží“, a Aina Fairë „svatý Duchu“ [VT44].

3. Záporný imperativ

Záporný imperativ je vždy složený. Využívá částici, která je spojením imperativní částice a záporného kořene. Od BA máme áva, avá, od LA patrně ála, ala. První se vyskytují jen v Quendi and Eldar, druhé jen v modlitbách.

áva carë „nedělej [to]“ [WJ]
álame tulya „neuveď nás“ (... v pokušení) [VT43]

Podle těchto příkladů to vypadá, že sloveso v takovéto vazbě je v infinitivu, což je ve WJ dokonce přímo napsáno („[áva, avá] either used alone or with an uninflected verbal stem“). Pro úplnost ale poznamenejme, že jeden příklad tomu možná odporuje: alalyë nattira „nepohrdej“. Tam to sloveso může mít imperativní koncovku. Ale nemusí, třeba je to odvozené sloveso, i když (statisticky vzato) je taková pravděpodobnost menší. (Toto sloveso je zřejmě odvozeno od tir-, odvození pomocí latinské etymologie viz VT44.)

Samostatným použitím částice áva, avá se zřejmě myslí význam zvolání „Ne!“ jakožto „nedělej to“. Více o této částici najdete v článku Quenijský zápor větný.

4. Připojování osobních zájmen

Jak jste si mohli všimnout sem tam v některých příkladech, vyskytují se i částice s připojenými osobními zájmeny různých funkcí. Pro pořádek ale začněme připojováním zájmen k jednoduchým imperativům. To v modlitbách není. Jediný příklad je z Quendi and Eldar: „[heka!] se často vyskytuje ve tvarech hekat (j. č.) a hekal (mn. č.) se zkrácenými zájmennými afixy 2. osoby.“ Já osobně je nemám příliš v oblibě, protože hlásky t a l rozlišují v zájmenné soustavě spíše důvěrnou a uctivou formu než singulár a plurál; leda že by se to snad v rozkazovacím způsobu takhle ustálilo...

V případě imperativních částic je doloženo připojování osobních zájmen tří různých funkcí:

• podmětu: alyë eterúna „(ty) vysvoboď“,
• přímého předmětu: ámë etelehta „vysvoboď nás“,
• nepřímého předmětu: ámen anta „dej nám“.

V záporu známé příklady prvních dvou: álamë tulya, álalyë mittanya.

Všechny příklady víceméně opakují tatáž zájmena (lye, me a men), takže to nemá velkou informační hodnotu. Ale zdá se, že pro podmět se připojuje tzv. příponový tvar dlouhý, pro přímý předmět samostatný tvar prostý a pro nepřímý předmět samostatný tvar dativní. U některých osob, zejména v jednotném čísle, mohou tvary prvních dvou spojení splývat — jak často, záleží na zvyklostech užívání forem těchto zájmen (lye vs. le apod.), ale myslím, že ke zmatení může dojít málokdy.

5. Použití slovesa „na“

Rozkazovací způsob slovesa „být“ je na. Doloženo je např. ve spojení na airë esselya „posvěť se jméno Tvé“, tedy doslova „buď svaté“. Ve dvou následujících řádcích Otčenáše je tento tvar použitý také, ale v trochu jiných funkcích, které mi nejsou příliš jasné.

Je tam aranielya na tuluva „přijď království tvé“, kde se na pojí s budoucím časem. Tam jej nelze přeložit „buď“... starší verze používají imperativní částici: á tuluva nebo dokonce bez budoucího času á tula (vida, další příklad dvojího výskytu a v rozkazu). Další řádek zní na carë indómelya „buď (učiněna) vůle Tvá“, kde ve významu je pasivum, ale nevidím je tam nijak vyjádřeno; stejně jako ve starších verzích, kde je á cara. (Jedině v té úplně první je na carina.) Že by sloveso car- tedy mohlo mít i intranzitivní význam?

To by potom dávalo smysl tomu, proč v těchto větách je na a ne samotné á: tam, kde je rozkaz se 3. osobou, by se použilo na. Na carë indómelya by se přeložilo „učiň se vůle Tvá“, kdežto á carë indómelya „učiň svou vůli“.

Sloveso na lze spojit s „členem určitým ve funkci spojovací“ na tvar nai, jímž se uvozují přací věty.

Nai elen siluva lyenna. „Kéž na tebe hvězda svítí“ [VT49]
Nai hiruvalyë Valimar. „Kéž najdete Valimar.“ [LotR, RGEO]

Tato částice doslova znamená „buď [to], že“ (angl. „be it that“). Pojí se zřejmě s různými slovesnými časy, podle významu. Třeba u toho Valinoru je to jednoznačně budoucí čas, protože v době, kdy to Galadriel říkala, byla výprava na Západ pro Froda budoucností. Naopak Tuor mohl Voronwëmu říci: Nai hirnelyë Valimar. „Kéž bys byl našel Valimar.“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

Jede na K:CMS v2.1.1.