Kmeny podstatných jmen
03.08.2010 [08:30], Quen, Gramatika, komentováno 0×
U některých podstatných jmen nacházíme ve slovníku kromě základní podoby i množné číslo nebo jiný tvar, který ukazuje, že se slovo při skloňování nějak mění. Například
oron „hora“, 3. p. oronten,
feren „buk“, mn. č. ferni.
Člověku, jenž se učí quenijsky, ze začátku patrně stačí nazvat takové slovo ve skloňování nepravidelným a zapamatovat si, jak se odlišuje od „pravidelného“ tvaru. Věnujeme-li se ale této záležitosti důkladněji, zjistíme, že její podstatou jsou t. zv. kmeny podstatných jmen.
Kmenem se v jazykovědě nazývá slovní tvar, k němuž se připojují koncovky. V quenijštině je kmen velmi často shodný se základním tvarem podstatného jména. Není-li, vznikají „nepravidelné“ tvary: pokud slovo stojí samostatně, je v základním tvaru, ale má-li za sebou koncovku nebo další část složeniny, vychází z tvaru jiného.
Následuje přehled změn, jimiž základní tvary přechází v kmeny, a jejich vývojové vysvětlení.
1. Změna koncové samohlásky
Sem patří dva případy, takzvané i-kmeny a u-kmeny. Příkladem prvního z nich, kde koncové e se při skloňování a spojování mění na i, je
súrë „vítr“, kmen súri- [LotR, PE17],
lírë „píseň“, kmen líri- [LotR].
Ve druhém případě se koncové o mění na u. Při tom se množné číslo tvoří koncovkou -i a samohláska u se mění na polosamohlásku w.
ango „had“, kmen angu-, mn. č. angwi [Et],
ranco „paže“, kmen rancu-, mn. č. ranqui = rankwi [Et].
Původ takovýchto kmenových tvarů hledejme v obecné eldarštině. Původní koncové krátké i se v jisté fázi vývoje měnilo na e, podobně z u se stávalo o. Protože však ve skloňovaných a skládaných tvarech tato samohláska nebyla samohláskou koncovou (např. mn. č. rankuī), k její změně nedošlo.
Zdaleka ne všechna quenijská slova zakončená na e a o mají i-kmen, resp. u-kmen. Většina pochází ze starých tvarů zakončených dlouhým ē a ō, kterých se posun netýkal. (Např. tujlē > tuilë „jaro“, kalrō > callo „hrdina“.)
2. Krácení kořenové samohlásky
U některých jednoslabičných slov s dlouhou samohláskou se kmen liší od základního tvaru tím, že samohláska je krátká:
tál „noha“, kmen tal- [Et],
nér „muž“, kmen ner- [WJ, Et].
Nedochází k tomu však u všech takových slov, neboť např. u slova yén máme doloženo množné číslo yéni [LotR, VT44].
Helge Fauskanger vysvětluje takovéto tvary následovně: v nejstarším elfím jazyce byla tato slova zakončena krátkou samohláskou (např. nere „muž“). Ta se již v obecné eldarštině ztrácela. V případech, kdy by tak slovu zůstala pouhá jedna slabika, došlo k prodloužení kořenové samohlásky, aby „se to vyrovnalo“. Místo **ner tedy bylo nēr. Ale množného čísla a jiných tvarů s koncovkami se toto prodloužení netýkalo, neboť ty měly díky koncovkám více slabik — množné číslo bylo nerī. Slova jako yén si ponechávají dlouhou samohlásku ve všech tvarech patrně proto, že ji měly už od začátku (tedy asi něco jako *jēne).
3. Změna koncové souhlásky
Jsou případy, kdy kmenový tvar má jinou koncovou souhlásku než základní tvar, například
talan „země, podlaha“, kmen talam- [Et],
filit „ptáček“, kmen filic- [Et].
Příčina tohoto jevu je prostá. Po redukci koncové samohlásky zůstala na konci slova souhláska — tedy něco jako *talama > *talam. Ta ovšem později byla zařazena do souboru hlásek, které se mohly v jazyce vyskytovat, ale ne na konci slov. Mluvčí tedy takové hlásky změnili na nejbližší hlásky, jež na konci slova býti mohou; tedy m > n a k > t. (Ještě by mohl být další případ, p by bylo asi nahrazeno hláskou t, ale žádný příklad neznám.) Byla-li však za slovem koncovka, změna neproběhla, neb hláska nebyla koncovou, a starý zvuk se tedy zachoval.
4. Vznik souhláskové skupiny
Někdy je kmen zakončen skupinou souhlásek (mohou to být dvě stejné), přičemž na konci základního tvaru je souhláska jediná. Aneb mezi základní tvar a koncovku se přidává nějaká souhláska:
oron „hora“, kmen oront- [Et],
neltil „trojúhelník“, kmen neltild- [Et],
tol „ostrov“, kmen toll- [Et].
To v jazyce vzniklo podobným působením jako předchozí případ. Z konce slova se ztratila původní krátká samohláska, byla-li tam jaká (asi byla, nejspíš byla původně všude): *oronta (koncová samohláska nejistá) > *oront. Tím zůstala na konci skupina souhlásek (nt). To se elfům později přestalo líbit, a tak ji zkrátili tím, že druhou souhlásku zrušili. Před koncovkou či druhou částí složeniny to nebylo na konci, takže nebylo třeba nic zkracovat a skupina tam zůstala.
5. Synkopa
Některá víceslabičná slova, jejichž samohlásky jsou shodné, vykazují v kmenovém tvaru ztrátu druhé z těchto samohlásek:
laman „zvíře“, kmen lamn- [WJ],
soron „orel“, kmen sorn- [Et].
Patří sem i kmen eld- od elen „hvězda“, kde se redukcí samohlásky dostaly vedle sebe souhlásky l-n, jež se musely změnit na ld. Tento tvar ale patří jen do básnického jazyka, v běžné řeči se koncovky připojují k základnímu tvaru elen.
Zřejmě nelze pro to najít žádné pravidlo. V prvním případě je mimo lamni doložen i plurál lamani, v druhém případě může být základní tvar i sornë, odkud mn. č. sorni je naprosto pravidelné. Někdy se samohláska neztrácí vůbec, např. u jména Teleri (nikoli **Telri > **Telli), jindy je naopak doložen jen změněný tvar, např. corn- od coron [Et].
Kmeny, v nichž byla samohláska odstraněna, lze označit jako synkopované. Synkopa jest hlásková změna spočívající v odstranění druhé ze dvou shodných krátkých samohlásek ve dvou po sobě jdoucích krátkých slabikách. Nemohlo k tomu dojít v přízvučné nebo koncové slabice. Proto ve slově laman se druhé a neztratilo, zatímco v plurálním tvaru lamani mohlo zmizet. Ve slově oronti „hory“ nemohlo, neboť tam je druhá slabika přízvučná, dlouhá.
Důslednost uplatňování synkopy ve vývoji quenijštiny sama o sobě je mi nejistá, ve skloňovaných tvarech tuplem. Není-li kmen synkopován (třebaže by mohl být), je to buď proto, že synkopa nikdy neproběhla, nebo proto, že analogické tvoření zvítězilo nad historickým tvarem. To je věčné soupeření, řekl bych, synchronní a diachronní kontinuity: z pravidelného vývoje vychází lamni, ale z pravidelného skloňování lamani... a to je taky předmětem hlubším lingvistickým úvahám.