Slovní zásoba z PE18
05.10.2010 [21:23], Quen, Lexikum, komentováno 0×
Soubor publikovaných textů J. R. R. Tolkiena se zásluhou vydavatelů stále rozrůstá. Posledním přírůstkem je Parma Eldalamberon osmnáctá (informace na stránkách Elvish Linguistic Fellowship). Větší část tohoto svazku zabírá Tengwesta Quenderinwa, Tolkienův spis o historické gramatice elfích jazyků, menší pak předlotrovské vývojové stádium tengwar aplikované na angličtinu.
Tengwesta Quenderinwa je vypsána ve dvou verzích, první je současná s Etymologiemi a druhá je z období sepisování Pána prstenů. Obsažené informace tudílž převážně lze považovat za relevantní. Součástí textu je vyprávění o historii putování a jazyků elfů. V této části je zachyceno, jak Tolkien opustil myšlenku, že elfy učil mluvit Oromë. Novější verze už má středozemské Teleri pojmenované Sindar, ale jazyk, který známe jako sindarštinu, je ještě vyhnaneckou noldorštinou. Ještě to tedy není uspořádání známé z Pána prstenů, ale už se mu blíží.
Text obsahuje pěkný popis fonologie společného elfího jazyka; dále se zabývá strukturou etymologických kořenů, jejich typy, pravidly vokalizace a tak podobně. Zběžně jsem to už přečetl víceméně celé, ale na pořádné prostudování to teprve čeká. Některé postupy jsou tam trochu jinak, než jsem si je představoval, Tengwesta například více úprav řadí do fáze kořenů, více se zabývá vokalizací, zatímco já jsem byl zvyklý to řešit až hláskovými změnami slov. Dočteme se tam i o úpravách hlásek jako je zesilování souhlásek i samohlásek; o příponách a o přízvuku.
Lexikálních informací v PE18 až tak moc není; většina slov označuje jazykovědné pojmy, obecné i specificky eldarské. Kromě toho jsou tam známá slovíčka jako alcar nebo luntë, na místech, kde se Tolkienovi hodí pro ilustraci. Ono vůbec v tomto textu Tolkienovi záleží především na té historické gramatice, ne na hotových quenijských či sindarských slovech -- ani na významu jednotlivých kořenů. Uvádí se spousta příkladů kořenů a slov v různých fázích vývoje, aniž by většina z nich byla přeložena. Dokonce si ani nemůžeme být jisti, že všechny měly něco znamenat -- prostě jen ukazují strukturu slov a kořenů.
Následuje výpis quenijských slov z PE18 s komentářem.
-ahto zakončení podst. jmen označujících řemeslníky, např. ciryahto „stavitel lodí“; základem je cat- „tvarovat“. V této funkci už známe -tan [LotR, PE17] a -tamo [PE17].
alca- „třpytit se“. Toto slovo je zatím známo ve významu „paprsek“ [Et], ve významu „třpytit se“ máme spoustu dalších slov.
alcar „záře, nádhera, sláva“. Taktéž v Et, WJ, UT i jinde.
alómëa a mn. č. alómëar „neznělé [souhlásky]“, zpodstatnělé přídavné jméno. Složené ze záporné předpony al(a)- [Et, VT42] a óma „hlas“. Anglicky je to „voiceless“, což bez kontextu nerozliší „bez hlasu“ a „neznělý“; zde kontext je, ne tak už ve VT45, která takto překládá quenijské ómalóra.
#anda podle mn. č. andar „dlouhé samohlásky“, zpodstatnělé přídavné jméno anda „dlouhý“ [Et].
atalantë viz talantë
attólamaitë „dvojsouhláskový“ – o kořeni, jehož canta obsahuje dvě souhlásky. Složeno z číslovky atta „dva“, ólama „souhláska“ (v. t.) a přípony -itë.
canta „kostra – souhlásková kostra kořene; tvar“, mn. cantar. Ve významu „tvar“ známo už dříve [PE17], ale až zde se dozvídáme, že se tento výraz používal pro souhláskovou složku kořene. Příbuzné s cat-, viz tam.
cat- „vytvarovat, vytvořit“, min. čas cantë; slovní základ známý [Et, PE17], ale toto sloveso je nové.
ciryahto viz -ahto
erólamaitë „jednosouhláskový“ – o kořeni, jehož canta obsahuje jedinou souhlásku. Složeno z er- „jeden, jediný, sám“, ólama „souhláska“ (v. t.) a přípony -itë.
hyanda „dav, tlačenice“. Všechny ostatní zdroje mají v tomto významu sanga, kdežto hyanda je „čepel“. Obě slova spojuje jméno Sangahyando, „Roztínač davů (nepřátelských vojáků)“ [Et, S, Let]. Je tedy možné, že se Tolkien spletl – podobně jako když spojení „umím mluvit“ napsal quenijsky istan polë, kde se mu vlivem předcházejícího polin quetë vloudilo nesprávné sloveso. Pravděpodobnost omylu je ale zmenšena tím, že se hyanda v tomto významu objevuje ve starší i novější verzi textu.
ilquárëa „obecný, všeobecný“, zřejmě příd. jm. od ilqua „vše“ [Et]. Tak Tolkien přepsal původní ilyárëa, což je dobře, neboť to je známo ve významu „každodenní“ (snad podle ilya (á)rë) [VT43]
#láma „hláska“ – izolováno z nadpisů Lámaquenta („Pojednání o hláskách“) a Lámasampanë; Etymologie mají láma ve významu „znělý zvuk, ozvěna“, zatímco „hláska“ (nebo „zvuk“ – bez dostatečného kontextu se to v angličtině nepozná) je lamma.
Lámasampanë „kombinace hlásek“ – nadpis oddílu popisujícího kombinování hlásek při tvoření slov. Čili by se to dalo přeložit „fonotaktika“? Slovo lze rozložit na #láma, viz výše, a #sampanë, „kombinování“, což by mohlo být sloveso *sampa- (asi příbuzné se slovem osamnar [VT44], samnar [Et] „dvojhlásky“) a přípona –në, která je ve starých textech častá u slovesných podstatných jmen.
#lambë „jazyk“ jako v mnoha dalších pramenech, zde v genitivu mn. č. lambion (Lambion ontalë „Původ jazyků“)
lambenyárë „pojednání o jazycích, jazykovědné pojednání“ – slož. z lambë „jazyk“ [LotR, WJ], nyárë „příběh, historie“ [Et, LR]
lúmequentalëa „historický, dějepisný“ , stejně jako v Et
luntë „člun“, stejně jako v Et
má „ruka“, stejně jako ve VT47, Et aj.
málo „přítel, druh“, stejně jako v Et, VT49
mestanyatsë „připojování přípon“ („sufixace“? – nebo jak tomu říkají čeští jazykovědci?). Toto slovo mi na první pohled nic známého nepřipomíná (kromě slovesa nyat- „tlachat“ [QL] ;-), ale myslím, že by se dalo rozložit takto: met- „konec“ [Et] + tan- „znamenat, ukazovat“ [PE17] + jat- „spojit“. Smysl je ten, že „na konec se připojí část, která nese nějaký význam“. Žádné lepší vysvětlení mě nenapadá. Změna tt na st na rozhraní částí slova je v elfštině pravidelná.
#milya podle milyar „měkké [souhlásky]“, čímž se myslí v obecné eldarštině likvidy (l, r), úžinovky (3) a polosamohlásky (j, w), protože jinak byly všechno závěrovky, když nepočítáme sykavku s. Též nazývané perómandar, v. t. Slovo milya „měkký, jemný, slabý“ známo z VT45.
minquetyarmë „přízvukování“ (jak přeložit „accentuation“?) – pravidla přízvuku ve starém eldarském jazyce. Možná by se dalo rozložit na *minquë „přízvuk“ (od min- „jeden, první; stát o samotě, vyčnívat“ – čili část slova, která „vyčnívá“) a *tyarmë, podst. jm. od tyar- „způsobovat, činit“ [Et]. Anebo by uprostřed slova mohl být ještě projev základu quet- „mluvit“, odkud např. quetta „slovo“.
mittandë „vkládání infixu“ (angl. „infixion“ – jak to řekne český jazykovědec?) – vložení zvučného prvku, zvláště nosovky před souhlásku kořene. Podstatné jméno od slovesa mitta- „vložit“ [VT43].
#na-súrima podle mn. č. na-súrimar „přídechové [souhlásky]“, celý výraz alómëa na-súrimar „neznělé přídechové“. Počáteční na- bude asi allativní prvek vyznačující přidání, súrima je potom od kořene pro zvuk větru, který má i s dechem dost společného (súrë „vítr“, súya- „dýchat“ [Et]) nebo příbuzného kořene syčení SUS [Et].
nelólamaitë „trojsouhláskový“ – o kořeni, jehož canta se skládá ze tří souhlásek. Složeno z číslovkového základu nel- „tři“, ólama „souhláska“ (v. t.) a přípony -itë.
#nengwëa podle mn. č. nengwëar „nosovky“ – nosové souhlásky. Zpodstatnělé příd. jm. nengwëa „nosový“ od nengwë „nos“ [Et].
nórë „země“, stejně jako ve WJ, Et
nyar- „vyprávět“, stejně jako v Et
#ocamna podle mn. č. ocamnar „dvojhlásky“ – dvojice samohlásek, které se vyslovují jednou slabikou. Toto slovo je známé již z VT44, kde mu Tolkien dává přednost před osamnar (Et má samnar).
#ólama podle mn. č. ólamar „souhlásky“. Složeno jako ó- „spolu, dohromady“ a láma „hláska, zvuk“ – tedy přesně odpovídá latinskému „con-sonans“ i českému „sou-hláska“. VT39 označují souhlásky několika jinými výrazy.
#óma podle mn. č. ómar „samohlásky“. Slovo je v tomto významu známo z PE17, ale obecněji znamená taky „hlas“ [LotR, Et, VT39]. VT39 mají ómëar, což je zpodstatnělé přídavné jméno od óma.
#ómaitë podle mn. č. ómaisi „znělé [souhlásky]“. Obsahuje adjektivní příponu, v níž se v množném čísle ocitá hláska t mezi dvěma i. V některé fázi to podle Tolkienových představ nevydrželo a povolilo na s (maisi „zruční“ [Et]), jindy zůstávalo zachováno (ataformaiti „vládnoucí stejně levou jako pravou rukou“ [VT49]). Základem je óma, „hlas“. Nebo i „samohláska“. Óma je prostě znělý vokální zvuk.
ómandi „samohlásky“. Pokud byla Tolkienova představa stejná jako v Et (oprava ve VT46), je jednotné číslo óman s kmenem ómand-; ale samozřejmě by jednotné číslo mohlo být i ómandë. Viz též #perómanda.
ómatailë „dloužení samohlásky“ – úprava kořenové samohlásky prodloužením. Neplést s ómataima, které znamená něco zcela jiného. Základy óma a tai- jsou společné, kdežto zde je přípona -lë pro slovesná podst. jména - #tailë by bylo „prodloužení“ ve smyslu „zvětšení délky něčeho“, kdežto #taima „ta část, o kterou je něco delší“.
ómataima „samohláskové rozšíření“, mn. č. ómataimar. Myslí se tím sundóma zopakovaná na konci kořene. Evidentně z óma „samohláska“ a #taima, „něco (-ma), co prodlužuje (tai-)“. Slovo známé už z VT42; WJ mají ómataina.
ondo „kámen“ (bez upřesnění, jestli jako materiál, nebo jeden kus) – stejně jako v Et, UT, PE17
ontalë „původ“ – odvozeno od onta- „stvořit, zplodit“ [Et, PE17] obvyklou příponou pro abstrakta či slovesná podstatná jména.
parma „spis, skladba, kniha“ – zde stejně jako v Etymologiích odvozeno od „skládat, dávat dohromady“, nikoli od „slupka, kůra > psací podklad“ ani „učit se, získávat informace“ jako v PE17, QL
Parmaquesta „knižní jazyk“ – quenijština určité valinorské fáze ve své psané podobě; Ælfwine říkal „elfí latina“. Složeno ze slov parma „kniha“ a #questa, které jsem v samostatném použití nikdy neviděl, ale je to regulérně odvozeno od základu quet- mluvit.
Pereldar „Půl-eldar“ – označení elfů, kteří se od výpravy Eldar oddělili ještě před horami, a tak jsou „jen poloviční Eldar“. Je to tatáž skupina, kterou Tolkien později pojmenoval Nandor, „ti, kteří se vrátili“. Výraz Pereldar potom znamenal „Půlelfové“ jakožto míšenci elfů a lidí – kterémuž významu bych určitě dával přednost. Základ per- znamená „půl“ [Et].
#perómanda podle mn. č. perómandar „polosamohláskové [souhlásky]“ – jiný název skupiny milyar, viz tam, která však kromě polosamohlásek j, w zahrnuje i r, l, 3. Slovo je složeno ze základu per- „půl“ [Et] a #ómanda „samohláskový“, od óma či óman (omand-, ómand-, v. t.) „samohláska“.
#punta podle mn. č. puntar „závěrovky“ – závěrové souhlásky. V tomto významu bylo v Etymologiích, ale VT46 opravily, že se tím myslí tečka pod souhláskovou tengwou, která v některých módech značí, že nenásleduje samohláska. Původem zřejmě trpný tvar od základu put- „zastavit“.
qualmë „umírání, smrtelná agónie“ – stejně jako v Et
quentaro „recitátor, minstrel“, Etymologie překládají jako „vypravěč“.
#sinta podle mn. č. sintar „krátké samohlásky“, zpodstatnělé příd. jm. sinta „krátký“, známé z Et.
sundo „základ“, eldarský etymologický kořen určený kostrou (canta) a charakteristickou samohláskou (sundóma). Slovo je ve významu „základ, kořen“ známo z Etymologií. Uvedeno je neobvyklé množné číslo sundur, které napovídá, že slovo má u-kmen. U u-kmenů je ale známé tvoření množného čísla pomocí -i: ango – angwi [Et], urco – urqui [WJ]. Zde je možná -r proto, že -i by vyžadovalo nějakou úpravu: *sundwi totiž asi v quenijštině být nemůže, změnilo by se na *sunwi (což v QL znamená „nozdry“ :-).
sundocarmë „struktura základů“, „základ“ viz sundo. Je to nadpis oddílu pojednávajícího o skladbě eldarských etymologických kořenů. #Carmë je od car- „dělat, stavět, tvořit“ [Et, PE17]. Stejně znějící slovo se v UT překládá jako „umění“ – on to Tolkien asi tak nezamýšlel, ale sundocarmë by se dalo vyložit jako „umění kořenů“. ;-)
sundóma „určující samohláska“, mn. sundómar. Charakteristická souhláska kořene. Slovo je zřetelně složené ze sundo a óma.
#surya podle mn. č. suryar „sykavky“, asi zpodstatnělé přídavné jméno *„syčivé“ – stejně jako v Etymologiích, kořen SUS.
talantë „sesouval se“, atalantë „zhroutil se, spadl“. Tolkien vysvětluje, že kořenová samohláska v předponě měla už ve společném elfím jazyce význam dokončení. Z hlediska quenijské gramatiky by talantë bylo silným minulým časem od talta- [Et]. Atalantë je doloženo jako silný minulý čas od atalta- [LR] vedle slabého ataltanë [LR, SD].
talta „skloněný“, na jiném místě přeloženo „vratký, nestálý“. Etymologie mají toto slovo v prvním významu.
tancal, tancala „spona, brož“; v Etymologiích toto slovo zní tancil.
Tarquesta a Tarquenya „vysoký jazyk“ – mluvená podoba valinorské quenijštiny. Prvek tar- je dobře známý, ke druhé části slova viz Parmaquesta.
#téma „řada“ – skupina hlásek se stejným místem artikulace. PE18 ukazují, co jsem si dřív myslel, totiž že pojem témar [LotR] je těsněji spjat s fonetikou než s písmem. Doloženo ve výpisu hlásek prvotní elfštiny ve výrazech parmatéma, tincotéma a calmatéma.
turyandë „zesílení (samohlásky)“ – vložení samohláskového prvku, zejména a, před sundómu. Zřejmě je podle stejného vzoru jako mittandë (v. t.) a naznačuje tudíž sloveso *turya- „zesílit, posílit“ od známého základu tur- „moc, síla“ apod. [Et, QL]. VT39 mají antoryamë ve významu „zesílení“, jež zahrnuje i jiné způsoby zesílení než samohláskové.
turyanwa *„zesílený“ – o samohlásce, která je zesílená (byla podrobena turyanwë). Toto slovo docela dobře mohlo vzniknout adjektivní formací turyand(e)-va > turyanwa.
tyal- „hrát“, bez upřesnění významu, stejně jako v Et
ulca „temný, pochmurný, zlověstný“ – jinde překládáno „zlý, špatný“ [VT49, 48, QL]
unqualë „smrtelná agónie“ – podobně jako v Et
usquë „šero“. Toto slovo je známo z Etymologií ve významu „dým, výpary“, zatímco „šero“, stejně jako „noc“, je lómë [Et].
#vórëa podle mn. č. vórëar „kontinuanty“ – souhrnné označení pro nosové souhlásky, likvidy, polosamohlásky a sykavky. Je to zpodstatnělé přídavné jméno „trvající, vytrvalý“ [VT45]. Tyto hlásky totiž narozdíl od „jednorázových“ závěrovek (puntar) v artikulaci nějakou dobu trvají.
yára „starý“ ve výrazech Yára-telerin „stará telerijština“, Yára-noldorin a Yáranoldorin „stará noldorština“. Ve stejném významu známo z Etymologií.