Sekce

Slovník česko–quenijský

0 A B C Č D E F G H CH I J K L M

PDF Papír A4 Papír A5 Obrazovka

Kořenovník

0 A B D E G 3 I J K L M N Ñ O P R S T U W

rejstřík A–M N–S Š–Ž

PDF Papír A4 Papír A5 Obrazovka

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:


Registrace

Minulý čas quenijských sloves

Tento článek se zabývá způsoby tvoření minulého času u quenijských sloves, a to podle pramenů z pozdější doby. Aneb: nejsou zde zahrnuty zvláštnosti, jež se nevyskytují mimo Qenya Lexicon a podobné písemnosti. Ty budou popsány v samostatném článku v sérii Qenyaqetsa envinyanta.

Problém tvoření minulého času rozložme do tří kroků:

  1. vymezení gramatických typů (tříd) quenijských sloves,
  2. nalezení a popis všech prostředků tvorby minulého času bez ohledu na „pravidelnost“ jejich použití,
  3. hledání zákonitostí, podle nichž se u jednotlivých sloves vypsané prostředky používají.

1. Typy sloves

(a) Základní slovesa jsou taková, jejichž kmen obsahuje pouze slovní kořen, případně kořen s předponou. Končí na souhlásku.

tur- (TUR) „ovládat“ [Et]
#enyal- (JAL) „vzpomínat“ [UT]

Odvozená slovesa mají kmen, který vznikl připojením přípony ke kořeni. Podle koncové samohlásky rozeznáváme t. zv. a-kmeny (b, c) a u-kmeny (d).

(b) Slovesa odvozená příponou sestávající ze souhlásky a samohlásky -a. Velmi častá jsou slovesa s příponou -ta. Jsou často tranzitivní, někdy vyjadřují způsobení činnosti nebo změny stavu.

tulta- (TUL, OE tul-tā) „povolat“ [Et]

Sem patří i t. zv. slovesa dvakrát odvozená, jež nebyla utvořena přímo od základního kořene, nýbrž od existujícího přídavného jména, a vyjadřují způsobení změny stavu.

#airita- (GAJAS, OE *gajsi-tā) „posvětit“ [VT32] od příd. jm. airë (OE *gajsi) „svatý“

Druhou častou příponou je -ya.

oloiya- (LOG, OE *olog-jā) „zaplavit“ [VT42]

Jiné přípony nacházíme v quenijských slovesech poměrně zřídka.

faina- (PHAJ, OE *phaj-nā) „zářit“ [Et]
lapsa- (LAB, OE *lab-sā) „lízat“ [Et]

(c) Slovesa odvozená samostatným -a, které může být stejné jako sundóma, nebo nemusí.

mapa- (MAP, OE *map-ā) „uchopit“ [Et]
erca- (EREK, OE *er(e)k-ā) „bodat“ [Et]

Někdy nelze způsob odvození slovesa znát s jistotou. Např. sloveso namba- (NDAM) „bušit kladivem“ [Et] by mohlo být vytvořeno příponou -a od kořene se zesílením M > MB, nebo nějakou příponou *-ba od základního tvaru.

(d) U-kmeny, slovesa odvozená samohláskovým rozšířením -u základního kořene.

hlapu- (SLAP, OE *slap-ū) „letět ve větru“ [MC]

Ve spise Quendi and Eldar nacházíme sloveso ciri- „krájet, řezat“ a tvary s předponami (auciri-, hóciri-). Žádné jiné prameny ale nic o i-kmenových slovesech neříkají, takže i kdyby v Tolkienových představách byla existovala, netušíme, jak bychom je mohli časovat. Všeobecně se má za to, že s těmito slovesy by se mělo nakládat jako se slovesy základními, -cir-. Zakončení -i je zřejmě stará koncovka aoristu nebo ómataina kořene.

2. Tvary minulého času

Následuje soupis pravidel pro tvoření minulého času quenijských sloves, bez ohledu na četnost a pravidelnost jejich uplatňování.

Základní slovesa

1. Prvním způsobem konstrukce minulého času u základních sloves je prodloužení kořenové samohlásky a připojení koncovky . Takovéto tvoření se vyskytuje ve starých zdrojích velmi často, v pozdějších méně, ale příklady ukazují, že zřejmě nikdy nebylo zcela opuštěno.

tul- (TUL) „přijít“ — túlë [LR, SD]
#ohtacar- (KAR) „válčit“ — ohtacárë [SD]

2. Druhým pak je použití formantu -në, který se v závislosti na koncové souhlásce kořene buď připojí na konec, nebo se projeví nasálním infixem a zakončením . Vyjmenujme všechny možnosti podle koncových souhlásek quenijských tvarů.

C — jednoznačné, před c se vkládá nosovka n (či přesněji foneticky ñ), jak ukazuje příklad z Etymologií: tac- „upevnit“, min.č. tancë.

L — příklady ukazují, že zde dochází v minulém čase ke zdvojení souhlásky: vil- „letět“ — villë [Et]. Tedy nikde žádné n. Jak to? Nemůže to být z celkem přirozeného *vil-nē, to by zřejmě > *vildë. Tedy asi tam původně byl ten infix (*vinlē), z toho pak by se pravidelným hláskovým vývojem stalo zmíněné villë.

M — tady to vypadá na obyčejnou koncovku: tam- „klepnout“, min. č. tamnë [Et]. Ovšem je tu ještě cosi jako cambelyes vedle camnelyes „dostal jsi to“ [VT47]. Editoři VT nalezli dvě možná vysvětlení: buď v prvním případě Tolkien měl na mysli základní tvar *cav- < *kab- (tedy by vůbec nešlo o kmen na m), nebo je to obměna tvaru *cammë, který by vznikl vložením téže nosovky, která už tam je... Každopádně myslím, že nic nezkazíme, budeme-li používat všude -mn-.

N — v tomto případě není co řešit. (I když skutečný příklad je doložen až ve VT49.) Od slovesa ten- „přijít“ je minulý čas tennë.

P — u slovesných kmenů končících na p se vkládá nosovka, a to obouretná, tedy m. Např. tap- „zastavit, ucpat“ — tampë [Et].

R — tady to záleží na tom, jak to bylo v obecné eldarštině. Nejjednodušší (a asi i nejrozšířenější) jsou kmeny, jež měly r na konci už od začátku: tir- „sledovat“, min. tirnë — jednoduše se použije přípona. Pokud ale tam bylo původně d (což poznáme např. podle kořene), toto se ve tvaru minulého času znova objeví a n se dá před něj: rer- „sít“, min. rendë. Je tu ještě třetí možnost, a to kořen končící na s; příklad je v PE17. Uvádí se sloveso hríza „sněží“, které by v noldorské quenijštině Třetího věku jistě znělo *hríra, kmen *hrir-, kořen SRIS. Minulý čas je *srinsē > hrinsë nebo hrissë. Skupina -ns- v pozdějším jazyce asi měla tendenci se měnit na -ss-.

S — vzniklé vždy z th > þ; příklad máme teprve z PE17: ces- „zkoumat, pátrat“, min. č. censë << centë. To si vysvětluju tak, že v důsledku pravidelných změn by bylo *keth- — *kenthē > centë, ale tento tvar byl nahrazen analogickým censë, který zachovává tu hlásku s.

V — pochází-li z OE b, zřejmě se vkládá nosovka m: tyav- (KJAB) „chutnat“ — *tyambë. Žádný doložený příklad neznám. —Pokud ale v pochází z OE w, zřejmě by se chovalo takto: #caw- >> *cav- „klanět se, shýbat se“, min. č. *canwë. Ukazuje na to silný minulý čas auta- (z *aw(a)-tā) — anwë [WJ].

Odvozená slovesa

3. Nejjednodušší je slabý, „pravidelný“ minulý čas. Slovesný kmen se nijak nemění, na jeho konec (za samohlásku) se připojuje koncovka -në:

tulta- (TUL) „svolat“ — tultanë [VT47]
nicu- (NIK-U) „mrznout“ — nicunë [PE17]

U některých sloves o více než dvou slabikách dochází k prodloužení samohlásky v příponě před koncovkou minulého času. Podle Helgeho Fauskangera tak činí slovesa, jejichž předposlední samohláska v kmeni je nepřízvučná, a tím se brání tomu, aby v minulém čase připadl přízvuk na krátkou slabiku: ai-ri--në [VT32] zní lépe než *ai-ri-ta-në.

4. Silný minulý čas spočívá v tom, že sloveso ztratí příponu úplně a dále se časuje jako sloveso základní, tedy podle odd. 1 nebo 2.

onta- (ON) „vytvořit, zplodit“ — ónë [Et]
ulya- (UL) „lít se“ — ullë [Et]

5. Nejzapeklitější způsob tvoření minulého času je ten, kterému říkám polosilný. Sloveso neztratí celou příponu, jen její koncovou samohlásku; na konci vzniklého tvaru tedy zůstane souhláska. Před ní přijde nasální infix (= vložená nosovka) a objeví se ómataina, což může způsobit změnu i v kořenové části. Zakončení slova bude jako obvykle . Je třeba důsledně postupovat od tvaru v obecné eldarštině:

sirya- (SIR) „téci“: OE *sir(i)-jā — *sir(i)-j- — *sir(i)-nj-ē > Q sirinyë
caita- (KAJ) „ležet“: OE *kaj(a)-tā — *kaj(a)-t- — *kaj(a)-nt-ē > Q cëantë
auta- (AW) „odejít“: OE *aw(a)-tā — *aw(a)-t- — *aw(a)-nt-ē > Q oantë

V případě slovesa farya- „stačit“ byl minulý čas utvořen asi také tímto způsobem, ale na místě ómatainy se objevila jiná samohláska: farinyë [VT46]. To budiž nejspíš považováno, dokud někdo nenajde pravidlo, za nepravidelné.

Ve všech případech sloveso končí na , které se před dalšími koncovkami (narozdíl od > OE -i v aoristu) nemění; tedy plurál -er.

3. Jejich použití

Máme-li od určitého slovesa doložen tvar minulého času, jednoduše jej použijeme. Ovšem který z uvedených způsobů tvoření minulého času použít u jednotlivých sloves, jejichž minulý čas není uveden? Ani zařazení slovesa do gramatické skupiny podle prvního oddílu, ani jeho koncové hlásky nemusí omezit množinu prostředků na jeden jediný a jistý. Kupříkladu od roita- „lovit, pronásledovat“ [Et] má být minulý čas roitanë, roiontë, roinë, ronyë, či snad róyë?

Nejspíše použijeme to první, roitanë. Je to způsob nejjednodušší a asi i nejčastější — proto ho nazýváme pravidelným — a především nejsrozumitelnější (nejprůhlednější), to je patrně jeho největší výhoda. Zřejmě to v praxi dopadne tak, že použijeme pravidelný minulý čas vždy, nepsal-li Tolkien jinak. Ale jak můžeme vědět, že všechna slovesa, jejichž časování neznáme, se časují „pravidelně“?

Můžeme zkoumat doložené tvary minulého času a hledat v nich nějaké zákonitosti — jestli podle délky, přízvuku, druhu souhlásek, významu, tranzitivnosti či nějaké jiné kategorie by se nedalo něco usoudit o použití různých způsobů časování. Já jsem zatím nic moc neobjevil. Všiml jsem si, že mezi základními slovesy se minulý čas vyjádřený dloužením kořenové samohlásky vyskytuje jen u kmenů zakončených sonantou (l, m, n, r) nebo alespoň úžinovkou (jeden příklad s v), ale snad nikdy se závěrovkou; druhý způsob zahrnuje kmeny zakončené různými typy hlásek.

Co se týče odvozených sloves, existuje poznámka, z níž mi vychází, že u intranzitivních (nepřechodných) sloves se vyskytuje silný či polosilný minulý čas a u tranzitivních slabý. Existují i příklady, které to potvrzují:

UL: ulya- „lít“ — ulyanë vs. totéž ulya- „lít se“ — ullë [Et]
WIS: vista- „měnit“ — vistanë vs. virya- „měnit se“ — virnë, virinyë [PE17]

a je pravda, že mezi slovesy se slabým časováním je asi většina tranzitivních; a mezi slovesy se silným a polosilným časováním většina intranzitivních. Ale jsou i slovesa, která se takto nechovají. Je tedy stěží možno to prohlásit za univerzální pravidlo. U některých sloves je doloženo více možných minulých tvarů, a to i v jednom textu vedle sebe.

Až budu psát ke slovníku tu stručnou gramatiku, napíšu tam asi všechny uvedené způsoby jako produktivní. Tam, kde jsou minulé časy doložené, je v lexikální části zmíním; kde nejsou, nebudu doplňovat nic a ponechám na uživateli, aby si sestavil minulý čas, který se mu nejvíc líbí.

Nebo který prostě zapadá do rýmu. ;)

Dodatek: sloveso „být“

Sloveso „být“ se tvoří od kořene NA [Et]. Jeho kmenový tvar není jistý, zřejmě jej ani nelze utvořit tak, aby splňoval vše, co splňuje u běžných sloves. Mám ale za to, že nejvhodnějším tvarem pro uvádění jakožto kmen je na-. Minulý čas je nebo nánë. Tvar se prý nepoužíval se zájmennými koncovkami, v takovém případě se použil kmen ane-, takže např. „byl jsem“ je anen, nikoli *nén [VT49].

Jako plnovýznamové „existovat“ se používá sloveso ëa. Tento tvar je společný pro aorist i přítomný čas. V obecné eldarštině sloveso znělo *eñā; v minulém čase se nosová souhláska zachovala: engë [VT43, 49].

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

CAPTCHA

Komentáře